DALŠÍ SLEPICE NA KRKU

Tak mám na krku další slepici! Už osmou společně se Šmudlou, Prófou, Kejchalem, Rejpalem, Stydlínem, Štístkem a Dřímalem. Ano, tak se opravdu jmenuje našich sedm slepic, které od jara obývají nejen nejdražší kurník na světě, ale také zbytek naší „dříve krásné“ zahrady, kam se nám stále nedaří jim omezit přístup. Dostala jsem ji k svátku a doletěla z krásného a barevného ostrova Murano.

Jejím „pověšením na krk“ jsem dospěla k hlubokému uvědomění a po půl roce definitivně ukončila svá sezení u koučky, která se mne za vysokou hodinovou sazbu snažila každé úterý přesvědčit, že si „hlavně nemám nikoho věšet na krk!!!“. Vzhledem k tomu, co mne to stálo, jsem se jí opravdu snažila upřímně naslouchat a držet se jejích rad a doporučení. Den po dni jsem tvrdošíjně přepisovala své „staré vzorce“, které ona identifikovala jako toxické a demonstrativně mi je sepisovala na velký papír. Ten jsem si doma pověsila na zeď a každý den se snažila aspoň jedno mé „naprosto nevhodné“ nastavení změnit.

 

Co si myslí mé STARÉ (nefunkční) JÁ?

Tak například:

- „Moje děti mě potřebují“,

- „o starou maminku je potřeba se starat“,

- „je správné opečovávat manžela s rýmičkou“,

- „slepičky musí mít každý den vycházku, pohlazení a nějakou tu mňamku navíc“,

- psi musí mít každý den vycházku, pomazlení a nějakou tu mňamku navíc“,

- „pro své přátele jsem oporou“,

- „pomáhám těm, kdo to zrovna potřebují“ apod.

 

 

A co si má myslet mé „NOVÉ JÁ“?

- „Mám sebe na prvním místě“,

- „přenáším odpovědnost na druhé“,

- „synové neskončí v péči psychologa, pokud nebudou mít denně teplou večeři“, - „manžel na rýmičku neumře, ani když mu neuvařím čaj“,

- „slepice jsou pouze maso do polévky, netřeba jim číst před spaním pohádky“,

- „psi jsou v některých koutech světa taky jen maso do čehokoliv, netřeba je nosit do schodů, neustále na ně šišlat a muckat je při každé příležitosti“

- „přátelé, kteří nepochopí, že mě jejich problémy někdy nezajímají, nejsou opravdovými přáteli“.

 

 

V dnešní době se na nás poučky typu „jsi jedinečná, musíš být sama sebou, soustřeď se na to, jak to cítíš, dělej jen to, co je s tebou v souladu,…“ valí ze všech stran. Knihy, kurzy, on-line semináře, odborné diskuze, podcasty, články. Zaručeným návodům na šťastný život prostě nelze uniknout, jsou agresivnější než předvánoční reklamy (zvláště ta se zeleným tykadláčem).

Stresuje vás to? Berete si to k srdci? Snažíte se měnit svůj život na základě deseti jednoduchých pravidel? Stavíte sebe na první místo i po celém dni v práci, poté, co vyzvednete děti z družiny, uděláte s nimi úkoly, mezitím hodíte pračku, uvaříte večeři, vyhodíte dva dny starou svačinu a objednáte na e-shopu bio čisticí prostředky?

 

Já se docela dlouho fakt snažila. Přečetla, vyslechla a vyzkoušela jsem opravdu hodně zaručených metod. Taky mě to hodně stálo. Nejen peněz, ale i frustrace, že se mi nic z toho nedaří. Nicméně po dvou letech intenzivní sebereflexe, transformace, konsolidace, degradace, segregace, diferenciace, mediace, modifikace, personifikace, verifikace a mystifikace jsem konečně našla samu sebe. Nacítila jsem se na všechno, co cítím, sladila se se svým vnitřním já, a tak mohu s přehledem říct: „JSEM VDĚČNÁ ZA KAŽDOU DALŠÍ BYTOST, KTERÁ SE MI POVĚSÍ NA KRK!“. Jsem vděčná za každého tvora, o kterého mohu pečovat, kterého mohu rozmazlovat, ňuňat a hýčkat. Je to ten nejcennější dar, který mne dělá krásnější. Šperk, který podtrhuje moji jedinečnost. A je úplně jedno, jestli je na mém krku zavěšen některý z mých synů, maminka, manžel, pes, slepice, křeček, morče, ptáčci, kterým v zimě sypeme slunečnici nebo kamarádka, která zrovna nemá svůj den. Má náruč je otevřená a můj krk vždy připraven ozdobit se dalším úžasným náhrdelníkem, díky němuž budu ještě víc oslňující. Díky vám všem, kteří mi umožňujete cítit se tak nesmírně bohatá a neskonale krásná.